Dezinformace tady byly vždycky. Digitální revoluce ale zásadně znásobila jejich dopad a dramaticky urychlila jejich šíření. Dosah a vliv sociálních a on-line médií, je mnohem větší, než jakéhokoliv tradičního média či kterékoliv vlády na světě. Algoritmy vládnou dnešní společnosti a v budoucnu budou kralovat ještě intenzivněji. Přivítejte tedy vládu algoritmů – vítejte v zápasu dezinformací.
Propaganda a dezinformace se nejčastěji objevují na webu a sociální média – hlavně Facebook – pak slouží jako amplion, který je hlasitě rozezní, znásobí. Tradiční i online média zatím jen výjimečně přejímají tzv. mikrotargeting, tedy cílení obsahu na drobnější segmenty uživatelů dle jejich zájmů, jako to dělá reklama. Zatím tedy neatomizují společnost na bezpočet mikroskupin, které se pak už jen utvrzují ve svých názorech, jako to způsobují sociální sítě. Právě tradiční media ale od části svých konzumentů získávají špatné hodnocení. Kritika posluchačů Českého rozhlasu, diváků České televize, ale třeba i čtenářů Blesku, pak ústí ve stále větší nedůvěru v klasická média i v zavedené instituce jako takové.
Algoritmy sociálních sítí naproti tomu využívají umělou inteligenci a data. Rozhodují tak za nás, co chceme vidět a co vidět nechceme. „Počítači, chovej se trochu jako člověk. Vyber mi, počítači, přesně to, co chci vidět,“ řekne si totiž řada lidí, aby si ulehčila práci. Algoritmy mají čím dál větší podíl na rozhodování o tom, co ve výsledku vidíme. Ovládají naší společnost daleko více, než si připouštíme a aniž bychom v tom viděli velké sci-fi, budou to v budoucnu dělat ještě intenzivněji. Proto je nezbytné, abychom nás i naše společenství byli schopni chránit. Princip fungování sociálních sítí totiž v jistém smyslu odporuje principům fungování (post)moderní společnosti založené na svobodném rozhodování, jak se vyvinula v posledních stoletích.
Otázkou zůstává, jakým způsobem zároveň zachovat svobodu projevu a svobodný přístup k informacím v digitálním světě. Žádná regulace by jistě nemohla sloužit společenskému prospěchu, pokud by tato základní práva byla porušena. Zakazování či blokování mediálních obsahů totiž fenoménu dezinformací či propagandy nemůže dlouhodobě čelit. Ať už bychom mluvili o cenzuře v případě vlády, nebo o moderaci či o mazání příspěvků na sítích přímo provozovatelem – jak například vypráví snímek Moritze Risewiecka – The Cleaners. V něm ale hrají roli právě i některé režimy, které si mazání konkrétního druhu obsahu z ideologických důvodů objednávají, což je narozdíl od mazání neetického obsahu skutečným problémem.
Je proto důležité přemýšlet nad rozvojem digitální gramotnosti a občanského vzdělávání, které lidem umožní být lépe připraveni na novou perspektivu získávání informací – informací, se kterými se budou víc a víc střetávat právě online.
Neobejdeme se také bez toho, aby vlády boj proti dezinformacím zapracovaly do svých národních bezpečnostních plánů a řešil ho tak následně přímo kabinet. To pomůže nejen dezinformačním útokům předcházet, ale ve výsledku bude mít bez přehánění zásadní roli v obhajobě demokracie. Poslední obrannou linií v tomto těžkém souboji bude objektivita zpravodajství, nezávislost médií a relevantní informace pro co největší počet občanů.
Vláda algoritmů
Algoritmy sociálních sítí šíří pouze obsah, který sami vytváříme a chovají se vlastně velice racionálně. Každý algoritmus se snaží doručit takový obsah, aby uživatel na sítí zůstal co nejdéle a tento čas zpeněžil reklamou. Kromě toho má ale také řadu zhoubných vedlejších efektů. Tak třeba Twitter využívá principu „čím víc křičím, tím více jsem slyšet,“ který je snadno manipulovatelný tzv. boty (roboty, které za svého majitele automatizovaně například lajkují či sdílejí obsah), ovládaných dezinformátory – dochází tak k efektu automatického zesílení obsahu, který je téměř všudypřítomný, vypadá opravdu masově a je tak logicky hodně slyšet.
YouTube provází zase jiný nešvar, skrze funkci automatického přehrávání dalšího videa servíruje uživateli čím dál extrémnější obsah, aby udržel naši pozornost. Facebook svoje uživatele zapouzdřuje v obsahových bublinách, ve kterých je ujišťuje přesně v tom, co chtějí vědět a zásobuje je obsahem, který chtějí vidět; tady vzniká efekt radikalizace a atomizace.
Algoritmy sociálních sítí dnes řídí distribuci obsahu, který ale zatím stále vytváří lidé. Vývojem technologií a umělé inteligence se ale dostáváme do doby, ve které bude strojově generovaný i obsah – jako texty, ale také videa nebo obrázky – těžko odlišitelný od lidských výtvorů. To zcela změní způsob vnímání vytvářeného obsahu, který bude plně automatizovaný a personalizovaný pro každého jednoho z nás. Právě v tehdy se fake news stanou fundamentální hrozbou, budou totiž založeny na algoritmech, které se budou samy zlepšovat a tím se budou čím dál více podobat důvěryhodnému obsahu vytvořeného námi, lidmi. Hlavní otázkou proto musí být role člověka v této automatizované společnosti, společnosti umělé inteligence. Měli bychom se proto včas a více zabývat naší individuální integritou, integritou lidí, lidstva – spojením těla, lidské duše a přírody, neboli zákonitostí bytí (jsoucna, chcete-li) – ve vztahu k řádu ovlivňovaném umělou inteligencí.
Ano, dezinformace tady byly vždycky. Dnes je ale můžeme jednodušeji označit tím, že se zaměříme na některé jejich znaky, jako jsou pochybné zdroje, nerozlišování názorů a informací, nedostatek faktů či právě korekce efektu jejich zesilování na sociálních sítích.
Lidé zavaleni zprávami o fakenews často podléhají představě, že dezinformacemi jsou prostě zprávy, se kterými nesouhlasí. My všichni se také často domníváme, že jen ti druzí jsou oklamaní falešnými zprávami, věří dezinformacím, jen my v informacích dovedeme rozlišovat a víme co je pravda. Ve skutečnosti, jsme ale zranitelní všichni.
Skutečně dokážeme bojovat proti dezinformacím?
Řada dobrých příkladů z Česka i zahraničí ukazuje, že čelit dezinformacím lze, i když to je nepochybně pořádné sousto. Řešením nesmí být nejen nahodilé kroky, ale systém opatření či přístupů, které se týkají mediálních domů, jednotlivých novinářů, ale také vlád a veřejného i soukromého sektoru.
Serie konkrétních tipů pro boj s dezinformacemi vznikla například v rámci workshopu, který minulý rok pořádal středoevropský Aspen Institute a na kterém se sešlo na 40 profesionálů, z celého světa. Média by se například neměla bát pokrývat i potenciálně konfliktní témata, aby nenechávala prostor pouze nedůvěryhodným médiím. Měla by také zobrazovat a zvýrazňovat své zdroje a zvyšovat standardy žurnalistiky a tím i důvěru v média. Svůj obsah by měla šířit na různých platformách, hledat nové technologie pro fact-checking, jako je například ověřování informací v reálném čase v televizních pořadech či on-line a zároveň vysvětlovat, co to ověřování informací vlastně je.
Při vysvětlování faktů by měla využívat infografiku, obrázky či statistiky. Důležité je také rozšiřovat svoje služby do míst a k lidem bez přístupu k objektivním informacím. Právě tam je totiž volné pole pro dezinformace.
Vlády a politici, by se zase neměly zaměřovat na přílišnou restrikci v regulování informací, jak se někdy v boji s dezinfomacemi marně snaží, ale měli by primárně střežit svobodu slova. Naopak by ale měli projevit větší aktivitu při regulaci algoritmů sociálních sítí, aby byly transparentnější a nepodporovaly dezinformace. Lze také označovat důvěryhodná média a odlišit je tak od šiřitelů dezinformací (rozpoznatelných např. na základě deklarovaných indikátorů). Stát by také měl zvyšovat mediální gramotnost všech skupin obyvatel nebo podporovat rozvoj fact-checking technologií.
Pomohla by také například pracovní skupina, která by reagovala na konkrétní podezřelou informaci a kde by zástupci tradičních médií ale také úřadů mohli ověřit její pravdivost. Do boje s dezinformacemi by se měl také zapojit vládní tým kybernetické bezpečnosti, ale i technologické společnosti a vědci. Jaký konkrétní dopad mají falešné zprávy v místních komunitách by zase mohli zjišťovat zastupitelé obcí či měst, aby bylo možné zaměřit se na to, jak vlastně komunikovat s cílovými konzumenty dezinformací.
Jakkoliv dezinformace v digitálním světě narušují kořeny demokracie více než kdykoli předtím, je stále důležitější pochopit roli a všechny aspekty digitálních technologií. Tak abychom mohli bránit principy demokracie. Tak, abychom mohli zkrotit trolly i algoritmy.
Esej vyšla 24. 1. 2020 v Hospodářských novinách a ve čtvrtletníku Aspen Review.